Technika: kresba propiskou
Rozměr: 420 × 594 mm
Datace: 3. 2. 2007
ZTRACENO

Nutkání stvořit toto dílo

Roky 2006 a 2007 jsou již poněkud dávné v mém životě. Tehdy jsem se v tvorbě ještě hodně hledal, hlavně jsem potřeboval vybít potřebu zhotovit něco majestátního, ačkoliv jsem byl velice mlád a mnoha věcmi nepolíben. Zejména výtvarnými zkušenostmi, které mám dnes. To, co mi ale nescházelo, byla kreace, zápal a bující až šeredná trpělivost. Byl jsem posedlý touhou, dravostí a hladem po uměleckém náboji a dojmech (které mám až nyní) tak moc, že jsem se neustále snažil se uzavírat a izolovat od lidí, kteří se jevili jako normální, všední, chudí a zkamenělí v dělnickém životě se zbytky normalizačního chování postkomunistické doby. Nesnesl jsem jakoukoliv kritiku, která by mě jen na chvíli oddálila od budovaných vizí, u kterých jsem si přál, abych jimi byl plně prosycen, až na úrovni schizofrenika. Byla to až narcistní, celkem bludná potřeba přetvořit ten ubohý a nedokonalý svět vlastními honorovanými vizemi pekla. Též se jednalo o období, kdy jsem začal formovat základy pro umělecké uskupení Infernalismus.

Technické rozpoložení a důvody k užití prostých materiálů

Po technické stránce jsem byl již tehdy hrozný piplal vyžívající se v detailech. K žalu, po stránce znalosti materiálů jsem byl prosťáček, kterého nebyly schopny tradiční akademické kresebné nástroje uspokojit. Za zmínku stojí fakt, že kreslit jsem tou dobou uměl. Na jaké úrovni, poukazuje tento výtvarný počin. Paradoxně, jako malíř jsem byl naprosto neschopný, a jakékoliv tahy štětcem ode mě vypadaly na úrovni dítěte ze školky.

V tradiční kresbě mě iritovalo neustálé vtloukání technik práce uhlem a rudkou. Připadalo mi, jako kdyby se umělecké školy řídily nějakou totálně scestnou doktrínou, co je a není umělecké, zatímco západní svět bujel a praskal ve švech svobodomyslnou kreací a honosil se temnou a hororovou tvorbou, která se tehdy u nás považovala za pošahaný a nekulturní výstřel. Ať už jsem se pohyboval v severních Čechách, Jihlavě nebo Praze, větší ohlas si získalo buď slepě kopírovat staré mistry, malovat kýče pro pohraniční Němce, nebo jednoduše nabarvit a nalepit hadr na plátno a říct si za to pětinásobek minimální mzdy. Na inspiraci H. R. Gigerem se koukalo poněkud spatra a s despektem, se slovy “Z toho jednou vyrosteš a přestaneš konečně ty příšery malovat”. Pochopitelně mi malba scházela, aniž bych si to vědomě přiznával, a dnes si olejové techniky nemohu vynachválit. Kvůli školou zhnusené tempeře a laciným akvarelům mi ale trvalo dlouho, než jsem tento vnitřní odpor překonal, a musel jsem zde překonat hlavně sám sebe. Proto jsem se uchyloval k propiskám. Práce s nimi mi připadala nadmíru snadná, měly sytou a lesklou barevnost, a nevědomě jsem se jimi chtěl přiblížit úrovni malby. To, že je to technicky nemožné i při sebevětším vypětí, jsem si musel ozkoušet osobně.

Co se týče materiálů a technické pracnosti, tak jde o nešťastnou kombinaci, kterou jsem byl schopen vynahradit a vykompenzovat až o mnoho let později. Kresba propiskou provedená na klasickou bělenou čtvrtku. Povrch papíru dělal potíže již při práci, a samotná propiska je pigmentem kyselá. Bělená buničina je časem na toto velmi citlivá a v rámci věků se rozpadá i sama o sobě. S kyselinovou složkou inkoustu je tento proces nezvratný. To, že jsem si při práci počítal hodiny a došel k počtu 326 hodin strávených kreslením, mi dalo hodně velkou pohnutku se začít ohlížet po kvalitnějších materiálech, a již tehdy mě to táhlo objevovat nové, naprosto neprobádané techniky.

Tematika samotné kresby

Mé období v těch letech bylo velmi okultní, a také jsem oplýval a dodnes oplývám návykem vytvářet si novotvary. Tehdy jsem měl tendence si vytvářet i vlastní prapodivný jazyk zcela cizí všemu známému a, popravdě řečeno, i mně. Stejně tak jsem si vytvářel naprosto odlišnou symboliku, kterou jsem tvořil spíše intuitivně, a pak jsem domýšlel významy.

Nějak takhle se mi v hlavě zformovalo mnoho bytostí, a dvě z nich, ty ztvárněné v kresbě, byly Khatys a Khariel. Khatys byla bytost/bůh strachu, obav a fobií. Oproti tomu Khariel je věčný bojovník překračující svou vlastní smrt. Proto jde o prapodivného a nelítostného kostlivce. Je to důsledkem toho, že překonal svou vlastní smrtelnost formou, ve které prostě neumírá a pokračuje stále dál a dál. Stejně jako Khatys, měl být synonymem pro božství nehledě na smrtelnou stránku. Motivem je kritika společnosti, kde, i když jsem sám byl těžký individualista, společnost jsem mylně vnímal jako kolektiv – kolektivisticky. Což byla obrovská životní chyba, ze které jsem se snad již dostatečně ponaučil. Alespoň v to s přáním doufám.

Tehdy jsem bral společnost celkově jako fobickou a vnitřně ustrašenou. Vnímal jsem, jak masa lidí zatracuje svůj vlastní až posvátný potenciál a mnohé talenty, aby se pomyslně zařadili do řady, žili pro socialistické pomyslné zázraky v novodobém přeneseném kontextu. Neprojevovat se, zapadnout, podřídit se, vnitřně se zabít a žít pro něco, co je jen abstraktní iluze bez viditelného výsledku. Již tehdy jsem byl zarytý svobodomyslný volnomyšlenkář. Připadalo mi, jako kdyby podstata kolektivistického ducha spočívala v předání vnitřní síly a moci z rukou neutuchajícího válčení o život do rukou neutuchajícího strachu. O tom všem je toto dílo, tato kresba.

Další symboliku ukrytou přímo v díle už nechávám na pozorovatelích.

Osud díla

Pamatuji si humorný příběh, kdy jednu dobu toto dílo drželo post toho nejpracnějšího. Dnes už tomu tak není. Poté, co jsem je dokreslil, donesl jsem dílo za svým bratrancem, aby je v grafickém studiu, kde pracoval, naskenoval do digitální podoby. Když mi je vracel, omluvil se, že měl nehodu a kresbu protrhnul. Do té práce v dolní části udělal asi centimetrovou díru. Cítil se zahanben, ale vše jsem mu samozřejmě okamžitě odpustil a prominul. Dodnes je to pro mě velmi vážený člověk hodný vysokého respektu.

Smutnou událostí se ale stalo, že dílo bylo pro mě roku 2014 ztraceno, a nemohl jsem je nikde najít. Stalo se tak v jednom pohanském centru, kde jsem měl ateliér, ale to je zas jiný příběh. Ačkoliv velmi smutný.